Covid tu stále je s námi, ale přeci jen už není vše „online“ a v rámci „home office.“ Lidé se zcela nebo částečně vrátili do firem, začalo se i s živými kurzy, workshopy, development centry apod. Můžeme srovnávat a hodnotit. Téma dnešního rozhovoru, který vede Aleš Kabátek, partner SMARTERu s Romanem Eichlerem, manažerem a lektorem SMARTERu je „lesk a bída onlinové komunikace.“
AK: Romane, ty jsi získal hodně zkušeností z online jednání s klienty a z vedení online tréninků a workshopů. Dokázal jsi rychle přepnout z živé osobní komunikace na „onlinovou.“ Jak se Ti to povedlo?
RE: Aleši, díky že jsi moje „přepnutí se“ označil jako rychlé, ale ve skutečnosti mi to rozhodně nějakou tu chvíli zabralo. Musel jsem se naučit ovládat onlinové platformy, kterých je na trhu celá řada, ale nejen to!
AK: To nestačilo?
RE: Rozhodně ne, šlo hlavně o mentální změnu ve způsobu komunikace s našimi zákazníky či účastníky tréninků. A to pro mě bylo obtížné, už jen s ohledem na moje osobnostní nastavení, kdy potřebuji cítit i jemné „vibrace“ u komunikačních partnerů.
AK: Byla to tedy pro Tebe velká změna?
RE: Určitě. Po letech, kdy jsem se věnoval vzdělávání, jsem na sobě mohl pozorovat klasickou křivku reakce na změnu. Ale dopadlo to dobře a mám z toho radost.
AK: Nic tedy ani u Tebe není jednobarevné, jen bíle nebo jen černé. Kdybys měl říci, co pozitivního Ti doba Covidu dala, co ses konkrétně naučil, pokud jde o komunikaci a kooperaci?
RE: Dovolím si na tvou otázku odpovědět dvojí optikou. Začnu osobním životem. Zjistil jsem, že i když se doma všichni milujeme, je fakt těžké být spolu čtyřiadvacet hodin denně. To najednou objevíte nové prvky komunikace, které jste do té doby nemuseli tak silně vnímat. Takže nás čekalo nové nastavení pravidel naší komunikace a jejich důsledné dodržování. Také slovo „respekt“ dostalo mnohem jasnější obsah v osobní komunikaci. 
AK: A v pracovní sféře?
RE: Vím, že u nás ve firmě jsou skvělí kolegové, kteří člověku pomohou, když potřebuje. I tak mě mile překvapilo, jak intenzivně jsme si vzájemně pomáhali a spolupracovali právě při přechodu na online a při transformaci našich tréninků. Sám by se v tom člověk dokázal zorientovat mnohem pomaleji a jak jsem viděl u některých známých mimo firmu, ne každý měl tu výdrž, aby to ustál.
AK: Zdálo se mi často, že tě „online“ tak baví, že ani nevnímáš stinné stránky a že Ti vlastně nic neschází. Nebo Ti snad přeci jen něco vadilo nebo scházelo?
RE: Nezastírám, že mě online tréninky vlastně začaly bavit. Jak jsem postupně získával větší a větší jistotu, tak si člověk může „hrát“ s možnostmi platforem a ladit tréninky a kurzy k dokonalosti. Vždy nám šlo o to, udělat tréninky pro naše klienty tak zajímavé, aby z nich odcházeli nadšeni a jsem přesvědčen, že se nám to povedlo i v případě našich online kurzů. 
AK: No a co Ti scházelo?
RE: Co mě osobně scházelo je prostě „fyzický“ kontakt s lidmi. Tuhle práci jsem se rozhodl dělat právě pro osobní a častý kontakt s lidmi, bezprostřední reakce a energie, která na trénincích probíhá. A toto se v online opravdu nasimulovat nedá. Jak říkal jeden můj klient: „Těším se na 3D lidi.“
AK: Tak to byly Tvoje poznatky a pocity. Teď to vezměme z druhé strany: jak si vnímal pocity klientů nebo účastníků tréninků či wokshopů?
RE: Tady mohu zapojit nepředstíranou empatii. U našich klientů jsem pozoroval přesně to, co se odehrávalo u většiny z nás. Většina z nich totiž neměla s online komunikací žádné zkušenosti, a to bylo vidět i na jejich reakcích a přístupu. 
AK: Byli rezervovaní nebo dokonce pasivní? Snad ne agresivní? 
RE: Objevoval se odpor, nechuť, rezistence, zloba, deprese až frustrace. Klienti byli také zvyklí na fyzický kontakt, takže jim sezení u počítače a sledování monitoru většinou nevyhovovalo. Na druhou stranu jsem potěšen z toho, že prakticky každý náš trénink končí tím, že účastníci zjistí, že online vlastně funguje, a i když to není preferovaný způsob komunikace, je to lepší, než být úplně odříznutý.
AK: Zkusme to jednoduše shrnout: co je to nejlepší a co to nejhorší, co přinesl Covid? Jaká jsou pasiva a aktiva vyplývající ze zkušenosti posledních již skoro dvou let?
RE: Jednoduše řečeno, Covid nám v oblasti komunikace se zákazníky a vzdělávání umožnil využívat nové technologie, přístupy a vůbec obohatit spolupráci o nové prvky. Ono by k tomu stejně došlo, ale situace a nastavená opatření zafungovaly jako akcelerátor přechodu k online komunikaci. A je vidět, že to jde.
AK: A teď, co si myslíš, že nám to vzalo?
RE: Co negativního nám to dalo je sociální deprivace, kdy člověk jako tvor společenský si nemůže vystačit s komunikací přes počítač neboli s „2D lidmi“.  
AK: A co bude dál? Už dlouho se mluví o hybridní komunikaci a kooperaci.  V rámci vzdělávání pak o komplementaritě „classroom“ a „online“ výuky. Asi budeme v budoucnu muset hodně zvažovat, co, kdy a jak využít. Jak to vidíš?
RE: Úplně souhlasím. Už dnes realizujeme tréninky, kdy je část účastníků v učebně a část v jejich pobočce 300 kilometrů daleko, nebo v domácí kanceláři. To je další dimenze vzdělávání a spolupráce a osobně si myslím, že nejde o to, zvažovat jak a jestli to bude, ale je nutné vzít na vědomí, že už je to tu. 
AK: Ale to je organizačně a technicky ještě komplikovanější, je to tak?
RE: Ano, opět jde o zvýšení nároků na nás jako konzultanty a lektory, abychom byli připraveni se přizpůsobit potřebám zákazníků a průběžně si rozšiřovat svoje dovednosti a kompetence. Jedině tak budeme schopni nabídnout zákazníkům profesionální služby a efektivní tréninky.
AK: A není celá ta koncepce komplementarity „classroom“ a „online“ formátů jen z nouze ctnost?  Neexistuje nějaká jiná cesta? Co takhle virtuální realita? Nesmaže „nevýhody“ současných forem komunikace?  
RE: Virtuální realita je forma, kterou už některé společnosti aplikují při svých rozvojových aktivitách. To, co jsem viděl, je opravdu na vysoké úrovni a rozhodně mi to dává v určitých oborech a specifických dovednostech smysl. Zároveň jsem přesvědčen, že lidi se nebudou chtít zříct kontaktu s ostatními a budou mít potřebu se fyzicky potkávat. Natrénovat si novou dovednost je sice možné i virtuálně, ale bezprostřední reakce klientů, sdílení zkušeností, brainstorming, kde proudí energie…, to jsou příklady spolupráce, kde bude těžké najít adekvátní formu náhrady bez ztráty části výhod. 
AK: Takže spíše „hybrid“?
RE: V plném slova smyslu „hybridní“ vzdělávání, tedy využití různých nástrojů, které se doplňují, je podle mě cesta, která má v blízké budoucnosti hodně jasné kontury. Proto si nemyslím, že by šlo o z nouze ctnost, ale je důležité zákazníkům nabídnout to, co jim bude dávat smysl a přinese jim to efekt.
AK: Je na obzoru nějaká „revoluční změna“?
RE: Co přijde v dlouhodobém horizontu možná málokdo tuší a je proto důležité být připraven na další a další změny, což nám situace kolem Covidu ukázala. Takže jak se říká, že jediná jistota je změna, platí podle mě dneska stonásobně.
AK: Romane, děkuji Ti za rozhovor a přeji Ti hodně spokojených účastníků Tvých tréninků a workshopů, ať již budou v jakémkoliv formátu.