Někdy máme dojem, že když budeme v životě dělat věci, které nás baví, budeme opravdu šťastní. K tomu pár zlatých penízků, velkou rodinu, dům a hurá, žijeme spokojený život. Nezřídka kdy ale cítíme, že nás naše pracovní náplň nebaví a my se tím dostáváme do rozporu, který nás frustruje. Ano, toto je jedna z častých „teorií“ naší nespokojenosti. Nemít smysl v tom, co dělám, mě asi ke štěstí moc nepomůže. Je to ale jediný zdroj naší nespokojenosti? Těžko. Máme také konkrétní osobnostní rysy a na ně navázané potřeby, které nedokážeme vždy rozpoznat, natož naplnit, jak u sebe samých, tak u ostatních. A kde se neplní potřeby, tam se spokojenosti a štěstí nedostává. Detailní analýzu našich vzorců chování, potřeb a jejich naplňování dělá klasicky psycholog. Neexistuje ale i jednodušší způsob, jak potřebám svým i ostatních rozumět? Nespočívá v tom, že se naučíme lépe poznávat sebe a druhé? Jak nám k tomu mohou posloužit osobnostní typologie?

Naše osobní rysy

Na tuhle zemičku jsme přišli s dědictvím (i často nechtěným) našich rodičů. V interakci s prostředím, ve kterém jsme vyrůstali, vyvstaly rysy nám tolik charakteristické, že nás pozná i vlastní telefon. Máme své specifické fyzické vzezření: křivé upořádání orgánů na obličeji, barvu očí, vlasů, tvar hlavy, délku postavy, velké zadnice, malé…, no prostě od nehtů našich malíčků, až po nejzazší šedý vlas naší hlavy jsme tvořeni geny našich rodičů. Vedle fyzického vzezření máme i to psychické, které se skrývá především v našem mozku.
Máme v sobě zabudované určité vzorce chování, reakce na vnější podněty, které předurčují, co se stane, když si nedáme svoji ranní kávičku, nebo jak projevíme radost z povedené prezentace, či jak se postavíme kritice našeho šéfa. Jakým způsobem souvisí fyzické vzezření s naší spokojeností, je docela jasné. Pokud s ním nejsme spokojeni, můžeme podstoupit plastickou operaci, dnes inzerovanou už i na billboardech. Otázkou zůstává, do jaké míry nespokojenost s naší příliš tučnou postavou operace dlouhodobě vyřeší. Dá se také cvičit, to většinou pomůže oblasti břišní a „zadeční“, občas splasknou i tváře, ale zkřivený obličej cvik nenapraví. Navíc člověk musí skutečně cvičit, a to pravidelně, což je přirozeně nepříjemné. Trochu jinak to ale vypadá s naším „psychickým vzezřením“, tedy charakteristikami, které jsou nám přímo osobní, tvoří podstatnou část naší mysli. A jelikož naše fyzické vzezření hodnotíme očima naší mysli, pro větší spokojenost bude asi účinnější pracovat právě s ní.

Co s tím?

Prvním krokem je tyto osobnostní charakteristiky naší mysli poznat. Jsou to v podstatě odpovědi na známé otázky jako: Kdo jsem já? Kdo jsi ty? Proč nerad prezentuji? Proč hledím do minulosti? Proč vidím detail, který ostatním uniká? Co hledám ve vztazích? Proč jsem pro ostatní moc rychlý a přímočarý? Proč musíme o víkendu ke tchýni? (Ta poslední otázka sem asi nepatří). Na sebe se můžeme dívat jako na schránky, které se pohybují životem s určitou sadou tendencí a preferencí, jež uplatňují v interakci s okolním světem. Tyto tendence a preference mají pro nás velkou vypovídající hodnotu, protože hovoří o našich potřebách. Dobře jim porozumět velmi usnadní jejich naplňování. A všichni dobře známe úlevu z vykonané, tedy naplněné potřeby.
Například: jsem velmi pečlivý, puntičkář, ba dokonce usiluji o dokonalost v tom, co dělám. Mám na starost text, který musí být do týdne hotový. Jak se mé puntičkářství projeví v interakci s tímto úkolem? Na jaké potřeby tento rys ukazuje? Představa, že se na text vykašlu a udělám něco velmi generického, bez svého zamyšlení, mi zvedá žaludek. Proč? Zpomalený záběr napínavé scény ,,tarantínovky“ (i s doprovodnou hudbou): tvář čtenáře studující první odstavec textu se zamračí, následný klik myši signalizuje zavření okna textu a má práce a hlavně já upadáme do zapomnění…aaaahhhh! Z této přehrané scénky je jasné, že jedna z potřeb skrytých pod mým puntičkářstvím je uznání ostatních. Povede-li se mi uznání získat, budu spokojený. Co když jej ale nezískám? Pak je to jasný. Na manželčinu otázku: „Jaký si měl den miláčku?“, mi zaskřípou zuby a synek se bude koukat na krtečka. Basta.

Naštěstí už vím, že jsem obsedantně-kompulzivní (manželka je psycholožka), a tak vedle zaskřípání zubů utrousím, že se to „znovu stalo“ a manželka vesele dál vaří večeři, synek je z krtka rád, protože mu jej často zakazujeme a já si otevřu pivo.
Když začneme svým osobnostním rysům a na ně navázaným potřebám dobře rozumět, začneme zároveň rozumět mechanismu jejich uspokojování a pocitu naší (ne)spokojenosti. Takové poznání nás bude automaticky táhnout k řešením, jež slibují větší spokojenost. Potřebu uznání pak můžeme nahradit spokojeností z dobře odvedené práce a smíření s reakcí okolí, po jehož uznání se tolik prahlo.

Jak zjistit, kdo jsem, jaké mám psychosociální rysy?

Jak ale tyto osobnostní charakteristiky a s nimi spojené potřeby zjistit? Přeci nebudeme chodit k psychologovi?! Já bych to osobně mnoha lidem doporučil. Ale napadá mě: „Co si o mě kolegové v kuchyňce budou povídat?“. Jejich rozpačitý úsměv mluví za vše. Leckdy nepříjemný stereotyp umí zabránit vcelku dobré myšlence. Naštěstí není psycholog jediným místem, kde se můžeme na naše osobnostní rysy podívat, a dokonce je i srovnat s rysy lidí, se kterými jsme propojeni sítí sociálních vztahů.
Vcelku populárním způsobem jsou tzv. „osobnostní typologie“, které nás s určitou mírou zjednodušení kategorizují do předdefinovaných škatulek – „typů“ (sociolog Max Weber, který metodologickou metodou obohatil společenské vědy, nám snad odpustí). My se pak na základě identifikace s tou či onou škatulkou o nás samotných leccos dozvíme. Poznatky pak samozřejmě použijeme ve svůj prospěch, abychom se k té spokojenosti ještě trochu více přiblížili.
Takovým předchůdcem osobnostních typologií je známé antické Hippokratovo rozdělení lidí podle jejich temperamentu (cholerik, sangvinik, melancholik a flegmatik). Míru úspěchu této, v zásadě velmi banální typologie, můžeme pozorovat z ustáleného používání jednotlivých typů nejen v českém jazyce, přičemž si každý dokážeme tak trochu představit, co jednotlivé typy potřebují ke štěstí a spokojenosti.

Koncept typů osobnosti Carla Gustava Junga

Většina dnešních euroamerických typologií osobnosti vděčí za svou existenci Carlu Gustavu Jungovi, spoluzakladateli psychoanalýzy. C.G. Jung pro ně vytvořil konceptuální rámec. Na Junga navázala nejen nejznámější konstrukce Myers-Briggs Type Indicator (MBTI), ale řada dalších, mimo jiné i typologický osobnostní test SMARTER. Jung popsal tři základní „osy“ či „škály“, které ukazují na odlišné tendence lidí. Projevují se ve specifickém myšlení a chování, v příznačném způsobu rozhodování, komunikace a kooperace s druhými lidmi. Tyto tendence tvoří psychické „funkce“, které se na osách vyznačují následujícími póly: extroverze / introverze – funkce způsobu vnímání, myšlení / cítění – funkce rozhodování a smyslové vnímání / intuice – funkce přijímání informací. Tedy každá funkce popisuje určitou naší preferenci. Vnímání, zpracování informací či rozhodování v opačném pólu, než je nám blízký, může vytvářet frustraci, protože se jedná o polohy mysli, které nám nejsou „vlastní“. Spokojenosti tedy člověk dojde dobrým pochopením svých preferencí v těchto třech oblastech.

Osobnostní typologie SMARTER

Nicméně, když se podíváme na osobnostní typologii podle Junga, nebo již zmíněnou metodu MBTI, může se nám zatočit hlava. Výstupy těchto metod jsou velmi komplexní, poněkud nepřehledné, čímž se stávají hůře aplikovatelné v praxi. Metoda, kterou jsme vyvinuli ve SMARTERu sice vychází z Jungovského konceptu osobnostních typů, ale hlavní snahou bylo celý koncept zjednodušit právě proto, aby se stal nástrojem pro každodenní život. Nejde nám o žádnou hlubokou analýzu, ale velmi praktickou jednoduchou metodu, jež nám rozšíří obzor sebepoznání. Chceme najít hlavní trendy a tendence našich osobnostních rysů, které v našich životech hrají důležitou roli. Právě s nimi svázané potřeby jsou pro nás nejpodstatnější, a proto pro zajištění naší spokojenosti jejich naplnění hraje zásadní význam. Nadto se v rámci tréninků rovnou zaměřujeme i na osobnostní typy lidí kolem nás, s kým si tendenčně rozumíme lépe, s kým hůře a co pro to můžeme dělat. To se nám hodí především pro zajištění většího úspěchu při komunikaci.
Samotnému tréninku předchází osobnostní test, jež slouží jako výchozí materiál. Interakce účastníků je tak věcnější a trénujeme rovnou konkrétní praxi. Máte-li zájem zapracovat na své spokojenosti, neváhejte se přihlásit na jeden z našich otevřených kurzů Osobnostní typologie v praxi nebo si domluvte separátní kurz pro celý team. Budeme se na vás těšit!

Autor textu: Shumran Hafoudh, lektor soft skills s hlavním zájmem v oblasti diversity a inkluze. Trenér a  facilitátor působící ve společnosti SMARTER.

Přihlaste se na on-line kurz Osobnostní typologie v praxi s lektorem Shumranem Hafoudhem 29.7.2020