Dnešní doba na nás klade nároky v komunikaci jako nikdy dříve. Musíme se vídat s lidmi v online prostředí z nejzapadlejších koutů našich domácností (ještě, že má zoom virtuální prostředí), pryč od epicenter ruchu nevybité energie našich dětí vzpouzejících se online výuce (uf, dneska má šichtu manžel). Toky slov přerušované špatným signálem, jednou díky jeho sdílení všemi členy domácnosti, podruhé mikrofonem schovaným pod bradou, se řinou ze slabých repráčků velikosti palce našich skládacích skříněk.

Kdo v tomhle má komunikovat? Zlaté dobré časy úsměvů zpoza dobrých káviček našich kancelářských strojů, které si doma nikdy nepřipravíme. To se sakramentsky dobře komunikovalo. Vzpomínáte, jaké to bylo mít lokty opřené o stehna při vysvětlování nějakého postupu či nevím co, a při tom sedět na naší oblíbené kancelářské sedačce? Tam to došlo všem. A když ne, tak jsme se tam vrátili pro ujištění (že je ta sedačka furt tak pohodlná). A co takové opírání se zadky o stoly kolegů, i ten občasný klik na jejich myši? „Vždyť jsem mu to v nejhorším mohla nakreslit! Snad si budu moci brzy znovu zatancovat...“

I když zjevný důvod potíží našeho vzájemného neporozumění tkví v kabelech, které nás od sebe dělí na míle daleko, je tu ještě jeden důvod, důvod méně zjevný. Každý jsme tak trochu jiná povaha, která chce tak trochu něco jiného. My často víme, co chceme a přijde nám přirozené, že to samé přeci chtějí i ostatní. Ale už i Hippokrates věděl, že tomu tak úplně není.

Někdo chce čísla: 1+1 jsou přeci 2, a když 2+2 jsou 4, pak jistě 4-2 jsou 2. Jeho monotónní, postupné vyjmenování jednotlivých detailů a faktů bez ohledu, zdali to publikum zajímá (pro něj jsou všechny důležité), nás nudí. „Co, že psali na Novinkách o tom superjackpotu? Začnu sázet, ať už dlouho nemusím poslouchat tyhle nudné kecy.“ Někdo zas chce spíše zažít legraci. Na call si vezme svoji letní košili s tropickými vzory a věčně hledá momenty, kdy může ostatní pobavit svým ležérním humorem. „Ono ten život není třeba brát tolik vážně, že?“ „Co takhle zas pro změnu něco vážně brát?“ Další zas bude „teď vážně, opravdu, musíme“ tlačit všechny ke své velmi konkrétní představě. Bohužel pro ostatní jeho představu s ním nebude nikdo sdílet. A bohužel pro ostatní mu to nezabrání v jejím prosazování a bohužel i ve vymáhání. Do toho se nám lidé ztrácí a vynořují v tornádu síly jejich signálu, děti buší na dveře, že chtějí oběd, a my se po dvouhodinovém callu s našim týmem cítíme úplně vyčerpaní.

Jak ukočírovat tuto komunikační smršť, abychom nemuseli čekat až vyhrajeme sportku? Všelék vám nenabídneme. Co ale nabídneme je poznání jednoduché struktury různých povah lidí, se kterými se v praxi můžete setkat. Lidí, se kterými musíte dnes komunikovat převážně online, a se kterými si musíte rozumět i na dálku. Takovým posílením práce s lidmi zacelíte několik velkých děr, kterými si odčerpáváte energii, a pak vám třeba zbyde na uvaření dobrého oběda.

Se Shumranem můžete absolvovat kurz „ON-LINE: OSOBNOSTNÍ TYPOLOGIE V PRAXI” dne 15.6.2021.

Autor textu: Shumran Hafoudh, lektor společnosti SMARTER